Úvaha o chovu
Skvělý článek od pana Macha, který se kynologii věnuje již od roku 1978. Je to několikanásobný účastním mistrovství světa a rozhodčí pro výkon a exteriér. Úvaha je sice psaná pro plemeno belgický ovčák – malinois, nicméně můžeme si v ní představit i kterékoliv jiné plemeno – tedy i naši border kolii :)
( článek byl sepsán bezprostředně po členské schůzi CMC, konané 31.1.2009 pozn.redakce)
Chovatelé, kterým jde opravdu o plemeno a jeho zkvalitňování se řídí základním chovatelským pravidlem, které zní: Chová se pouze na nadprůměrných jedincích.
Nebuďme však bláhoví, abychom si mysleli, že všichni se tímto pravidlem řídí a budou řídit. Přestože je tato zásada většině majitelů a chovatelů jasná, resp. by měla být jasná, přesto musí existovat chovatelské normativy, které by pomohly usměrňovat chov a byly by takovým hlídačem dodržování výše uvedených zásad. Jenom připomenu, že pokud bychom se všichni chovali tak jak máme, pak bychom žádné normativy, řády a vlastně ani zákony nepotřebovali. Jenomže to je taková utopie, asi jako komunismus. Chovatelské normativy se nemohou tvořit podle „psů, které máme na dvorku“, ale musíme se oprostit od příliš subjektivního pohledu na věc a snažit se vidět i do budoucnosti.
Na členské schůzi se objevovaly různé názory na chovatelské podmínky, resp. na podmínky pro zařazování do chovu. Někteří byli pro to, aby každý pes zařazovaný do chovu měl aspoň všestrannou zkoušku z výkonu prvního stupně, jiní chtěli uznávat zkoušky záchranářské, stopařské, obedienci, pastevecké, agility, služební (policie, vězeňské či jak se správně jmenují) a další. Někteří argumentovali tím, že zkoušky se dají udělat poctivě, ale také méně poctivě (slušně řečeno). Další zase namítali, proč nutit lidi dělat zkoušky, když někdo na výcvik nemá vlohy či má chatrné zdraví, nejsou figuranti, výcvik je drahá záležitost… Další z argumentů bylo tvrzení, že zpřísnění dosavadních podmínek bude mít za následek odliv našich členů do druhého klubu atd. Zkrátka, co člověk, to jiný názor. Předem je potřeba si uvědomit ve standardu uvedené vlastnosti, jaké by každý jedinec zařazovaný do chovu měl splňovat. Na to bychom nikdy neměli zapomínat. Ať už nakonec budou schváleny jakékoli podmínky, je nutné si uvědomit, že v žádném případě nelze vyhovět všem majitelům psů, kteří přivedou své psy na bonitaci. Vždy se najde někdo, kdo má zrovna doma psa, který nesplní nastavená pravidla a jeho zvíře nebude chovné. To ale samozřejmě neznamená, že by neměl mít svého psa rád a měl by se ho zbavovat.
Při této příležitosti položím však řečnickou otázku: Proč by každý jedinec měl být zařazen do chovu?? Lidsky chápu, že někdo má doma např. jedince, který třeba v obýváku krásně panáčkuje, podává packu a dělá další zajímavé kousky, ale kdyby tohoto psa majitel přivedl do cizího rušného prostředí, tak pes stáhne ocas mezi nohy, rozklepe se jako ratlik a nemít psa připnutého na vodítku, tak ho majitel už hodně dlouho nemusí vidět. Všem majitelům, kteří mají psa rádi fandím, ale např. takovýto pes v chovu určitě nemá co dělat. Jaké potomky může zplodit, resp. jaké povahové vlohy může dále předávat?? Argumenty, že druhý partner s chovného páru povahu „určitě udrží“ je velmi laická a neopodstatněná. Všichni chovatelé určitě vědí, že v chovu platí genetické zákony; tedy, že každý z obou partnerů se podílí přesně 50% na vzniku nového života – štěněte a jeho genetické výbavě. Pes má 78 chromozomů (39 párů), z nichž 39 pochází od „otce“ a stejný počet od „matky“. Samozřejmě, že nelze dopředu přesně určit na kterém znaku se bude podílet „otec“ a na kterém „matka“… Ale to jsem nyní hodně odbočil a tak se vraťme k původnímu tématu.
Jak jsem již napsal, nebude možné vyhovět všem majitelům, kteří chtějí mít chovného jedince; leda, že by… Leda že bychom všechno zrušili a všem štěňatům, kterým se vystavuje Průkaz původu, dala plemenná kniha razítko „chovný“. Předpokládám, že všichni chápeme, že „tudy cesta nevede“. Z toho všeho vyplývá, že nějaké podmínky a nějaká pravidla být musí!! Ale jaká??
Chtěl bych připomenout ještě jednu zásadní věc. Povaha se nedědí; dědí se povahové vlohy! Pro ty, kteří nevidí mezi termínem povaha a povahové vlohy rozdíl, připomenu ten zásadní rozdíl. Povahová vloha je vloha, která je geneticky podmíněná a tato je psu vrozená. Na této vloze se spolupodílí oba jedinci z chovného páru již v okamžiku samotného početí. Povaha u každého jedince je pak dána jednak povahovými vlohami, působením prostředím a životními zkušenostmi. Působení prostředí a zkušenosti mohou být pro psa samozřejmě pozitivní, ale také negativní. Pro chov mají samozřejmě význam pouze povahové vlohy, které rodiče předají svým potomkům. Z toho jednoznačně vyplývá, že zkoušky se nedědí!! Pro chov je proto velmi důležité co možná nejpřesněji rozlišit to, co je u psa vrozeno a co je jen výsledek působení prostředí a životních zkušeností. Musím říci, že toto je ale úkol hodně obtížný. Uvedu příklad. Dcera měla malou kníračku. Byla to moc šikovná fenka s výbornou povahou. Fenku cvičila, střelba ji vůbec nevadila. Jednoho dne však nad námi explodoval rodinný domek (plyn). Byl to neuvěřitelně intenzivní výbuch, v jehož důsledku se nám vysypala řada oken a popraskaly všechny stropy. Od té doby se fenka bála střelby. A nyní suďte… Ale to byl extrémní příklad.
Ještě bych se chtěl vyjádřit k argumentu o možném odlivu našich členů z Klubu. Tyto argumenty nepovažuji za úplně racionální a hodné zřetele. Buďto Klubu jde jen o peníze a nebo jeho činnost je zaměřena na daleko ušlechtilejší cíle. Chápu, že Klub potřebuje na svoji činnost finanční prostředky, ale vše má své hranice. Pokud by strach z případného úbytku členských příspěvků byl jediným důvodem k tomu, abychom prováděli populistická rozhodnutí, pak je to velmi smutné. Tak jako všichni, musí i Klub hospodařit prostředky, které se mu podaří shromáždit. Základní ekonomické pravidlo, že výdaje mohou být maximálně do výše příjmů platí všude. Za dobu svého pejskaření jsem byl svědkem několika ústupků v podobné rovině a všechny se časem ukázaly nebo ukazují jako kontraproduktivní a přijatá opatření jako krátkozraká.
Poprvé to bylo ještě za dob Svazarmu, kdy chov plemene řídila tzv. chovatelská skupina. Pro každé plemeno byla samozřejmě jen jedna. Argumentem na nutnost neustálého změkčování chovatelských a bonitačních podmínek byli „bezpapíráci“. Někteří si mysleli, že změkčením chovatelských a bonitačních podmínek se přestanou „bezpapíráci“ vyskytovat. Samozřejmě, že „bezpapíráci“ nevymizeli a jejich počet byl prakticky pořád stejný. Jediným efektem bylo to, že povaha, resp. žádoucí povahové vlohy, kterými bylo plemeno pověstné, se pomalu ale jistě začaly vytrácet. Těm, kteří se aspoň trochu orientují v genetice, je jasné jak se velmi snadno „zaneřádí chov“ nežádoucími znaky a jakým obrovským problémem je tohoto „zaneřádění“ se zbavit. V zájmových chovech, jakým chov psů bezesporu je, je to téměř nemožné. Tím spíš, pokud se chová „na všem“ a neprovádí se chov, ale pouze množení. Nevím, jestli mám vysvětlovat rozdíly mezi chovem a množením, ale předpokládám, že toto určitě všichni vědí.
Podruhé to bylo v době po rozštěpení jednotného chovatelského klubu. Byl prosazován stejný argument – strach z odlivu členů. Byla obava že nastane odliv členů proto, že v druhém klubu byly nastoleny výrazně snažší podmínky pro zařazování do chovu a pro vlastní chov. Tak se začalo ustupovat a změkčovat chovatelské a bonitační podmínky. Místo bonitace se psi zúčastňují již jen popisné přehlídky, takže se chová prakticky na všem co má čtyři nohy. Tento přístup k chovu byl a je dle mého názoru další ránou pro plemeno, z níž se bude jen těžko vzpamatovávat, jestli se vůbec někdy vzpamatuje…
Proto buďme rozumní a obezřetní při návrzích a rozhodování o tom na čem a s čím budeme chovat. Pro chovatele práce v podstatě končí předáním štěňat novým majitelům, jenomže… Tady je potřeba si uvědomit, že belgický ovčák a zvláště malinois (... anebo border kolie) je pracovní plemeno a jako takové by mělo mít žádoucí vlohy (viz popsaná povaha ve Standardu), abychom my, kteří se staneme majiteli těchto štěňat s nimi mohli cvičit nebo je používat k účelům, ke kterým byli vyšlechtěni. Chovatel dopředu vesměs neví, kdo z nových majitelů bude chtít cvičit (týká se všech kategorií, a to ať všech kynologických sportů nebo služebního výcviku) nebo je používat v praxi např. k ochraně majetku či stáda apod. Proto by se zejména chovatelé, představitelé Klubu a všichni kdo ovlivňují nebo mohou ovlivnit chov, měli snažit, aby všechna narozená štěňata co možná nejvíce splňovala požadavky standardu a měla žádoucí povahové vlohy pro všestranné použití, tak jak je uvedeno ve Standardu.
Chov - Chov je cílevědomá plemenitba, respektující zásady genetického zdraví jedince a populace.
Chovatel - Chovatel je majitel nebo držitel chovné feny, provádějící chov, tedy provádějící cílevědomou plemenitbu.
Chovatelský cíl - Chovatelským cílem je záměr chovatele, proč chce uskutečnit krytí. Chovatelský cíl ovlivňuje výběr chovného páru. V zájmových chovech, jakým bezesporu chov psů je, chovatel vybírá pouze chovného psa - plemeníka. Chovatelským cílem by mělo být zlepšování populace plemene. Protože pro některé chovatele je toto příliš abstraktní pojem, pak cílem by mělo být aspoň vyšlechtění kvalitativně lepších jedinců (potomků) než je chovná fena - matka. Pojem "kvalitativně lepší jedinci" může být velmi široký. Důležité je, jak tento pojem, resp. náplň tohoto pojmu vnímá chovatel resp. chovatelé určitého plemene. U některého plemene se soustřeďují více na morfologické znaky, u jiného na genetické zdraví a genetickou variabilitu a u pracovních a loveckých plemen také a nebo zejména na užitkové vlastnosti.
Morfologické znaky - Morfologické znaky jsou vnější znaky, které jsou viditelné a tvoří exteriér psa. Morfologické znaky jsou popsány ve standardu každého plemene. Každé plemeno má jiné typické morfologické znaky pro stejnou část těla. Tyto morfologické znaky charakterizují každé plemeno či jeho variety; např. formát těla je u některého plemene kvadratický, zatímco u jiného plemene se vyžaduje formát obdélníkový a pod. Znakem je buď určitá vnější část těla (např. tvar hlavy, tvar nebo barva oka, ale také velikost a pod.) a nebo znakem může být i korelace (vzájemná souvislost) jiných znaků. Jako příklad si uveďme paralelnost linie čela a nosního hřbetu, zaúhlení hrudních končetin a nebo také jen úhel, který je tvořen postavením lopatky a kosti ramenní a pod.
Užitkové vlastnosti - Užitkové vlastnosti psa charakterizují jeho vlohy pro druh práce nebo použití, pro které byl a je šlechtěn. Vlohy pro stopování charakterizují psa stopaře, lovecké vlohy psa loveckého, vlohy pro obranu charakterizují např. psa služebního, obranářského a pod. A opačně; pes pracovního plemene, u kterého vymizely vlohy pro obranu a jsou u něho silně vyvinuté sociální vazby k člověku není sice vhodný jako pes služební či obranný, ale je velmi vhodný pro canisterapii a pod.
Volba chovného psa (plemeníka) - Jak jsme již řekli, v chovu psů v našich podmínkách se neprovádí volba chovného páru, ale pouze volba chovného psa. Je to dáno tím, že chovatel má doma určitý chovný materiál, zpravidla jednu chovnou fenu (vyjímečně více), na které by chtěl uskutečnit vrh. Volba chovného psa má pro chov a splnění chovatelského cíle veliký význam. Zatímco kvalita chovné feny je pro chovatele jednou daná, tak volbou vhodného plemeníka může chovatel pozitivně, ale také i negativně ovlivnit výsledek tohoto spojení - páření, tedy novou generaci. Volbu chovného psa můžeme dělit na stejnorodou a různorodou.
Stejnorodá volba - Je taková volba, kdy se chovný pes a chovná fena shodují v určitých žádoucích šlechtěných znacích (rozuměj morfologické znaky). Základní pravidla stejnorodé volby jsou: "stejný se stejným = stejný" a nebo "lepší s lepším = lepší".
Různorodá volba - Je zcela opačná volba než volba stejnorodá. Při ní se vychází ze základního pravidla: "horší s lepším = zlepšení".
Vyrovnávací metoda - Tuto metodu používají chovatelé nejčastěji. Při této metodě se odchylka určitého znaku chovné feny vyrovnává volbou psa se znakem s opačnou odchylkou. Uvedu typický příklad. Majitel feny malého vzrůstu volí psa velkého až přerostlého v domnění, že bude fungovat pravidlo: "Malý s velkým = průměrný". Jenomže v chovu toto pravidlo vůbec nefunguje. Ve vrhu jsou potom jedinci malí a velcí, ale středně velcí nikoli. Jako další příklad uvádím případ, kdy chovatel se snaží vyrovnat vady v postoji hrudních končetin (např. fena má široký postoj) volbou psa s úzkým postojem těchto končetin. Tak jako v předchozím případě, ani v tomto případě se očekávání chovatele nenaplní. Většinou se uplatní větší vliv jednoho jedince z tohoto chovného páru; podle toho se objeví počty štěňat s tou kterou odchylkou od normálu. Normální velikost a nebo postoj (druhý příklad) se sice může objevit, ale zcela náhodně a ojediněle. Použití vyrovnávací metody není teoreticky ani prakticky podložené. Správný chovatel volí k feně s nedokonalostí v určitém znaku plemeníka - chovného psa, který má požadovaný znak nebo vlastnost typickou pro dané plemeno.
Určitě někteří z Vás namítnou, že určitý jedinec sice může vykazovat některé žádoucí znaky či vlastnosti, ale to ještě neznamená, že je bude přenášet. To máte naprostou pravdu. Proto si musíme vysvětlit další důležité zákonitosti a termíny.
Dědičnost - Dědičností rozumíme schopnost potomstva opakovat znaky nebo vlastnosti po některém z rodičů nebo starší generaci.
Genotyp - Genotyp je soubor všech genů určitého jedince. Ani dnešní věda dosud neumožňuje znát skutečný genotyp jednotlivých zvířat.
Fenotyp - Fenotyp je soubor všech pozorovatelných znaků a vlastností jedince. Je to výsledek působení prostředí na každého jedince, resp. na jeho genotyp. Fenotyp je vše co na jedinci vidíme a nebo co jsme schopni změřit zvážit a podobně. Určitě všichni vědí, že na výstavách a bonitacích se posuzuje jen a právě pouze fenotyp.
Když už jsme "zabředli" do genetiky, měli bychom si vysvětlit i několik další velmi důležitých pojmů a termínů, jako je heterozygot, homozygot, dědivost, dominance, recesivita, selekce a její druhy, selekční tlak a další, ale to bychom se opět vzdalovali od merita věci. Věřím, že tyto termíny a jejich praktický význam v chovatelské práci je zejména chovatelům dostatečně znám. Pro správné pochopení mého výše uvedeného tvrzení si musíme také něco říci o hodnotě psa.
Hodnotu konkrétního jedince nelze jednoduše vyjádřit (nemám samozřejmě na mysli vyjádření v penězích, ale hodnotu z hlediska chovatelského), protože kritéria pro stanovení jeho hodnoty jsou různá.
Hodnota rodokmenová je určována rodokmenem. Z rodokmenu (u nás se nazývá Průkaz původu psa) můžeme zjistit předky konkrétního jedince, a to obvykle až do 4. generace. Z uvedených informací můžeme zjistit mj. dosažená výstavní ocenění, dosažené zkoušky, účast na mistrovských soutěžích, stupeň dysplazie a barevný ráz - varietu a další. Při znalosti předků uvedených v rodokmenu, jejich dalších potomků a sourozenců můžeme předpokládat více či méně úspěšně pravděpodobnost výsledku použití tohoto jedince v chovu. V neposlední řadě z rodokmenu zjistíme také použité metody plemenitby a zároveň si můžeme vypočítat koeficient příbuznosti na společného předka či předky.
Hodnota užitková - Využíváním nebo možností využívání jedince, upevňováním povahových vloh výcvikem (pro hlídání stáda, služebním, sportovním, agility, obedience a dalších druhů), skládáním zkoušek, účastí na soutěžích či mistrovství se zvyšuje užitková hodnota jedince. Pro někoho má jedinec vyšší hodnotu pokud hlídá stádo, pro jiného, že se zúčastňuje mistrovství v agility, zatímco pro jiného má vyšší užitkovou hodnotu jedinec, který složí zkoušku např. ZVV3. Pokud chce chovatel zlepšit výkonnost potomků v pachových pracech, bude mít pro něho vyšší užitkovou hodnotu pes, který dosahuje vynikajících výsledků ve "stopařině" než pes, který dosahuje vynikajících výsledků např. v agility. Záměrně nepoužívám příměr se sportovní kynologií dle IPO, aby nemohlo dojít ke zkreslování významu tohoto textu.
Chovná hodnota - Okamžikem splnění podmínek chovnosti a zařazením do seznamu chovných jedinců získává jedinec hodnotu chovnou. Chovná hodnota je tvořena jednak součtem hodnoty rodokmenové, užitkové a také výsledkem uchovnění (výsledkem bonitace, stupněm dysplazie atd.). Jedinec má určitou chovnou hodnotu, ale ještě není známo, do jaké míry uvedenou kvalitu předá svým potomkům.
Plemenná hodnota - Tuto hodnotu lze stanovit až po vyhodnocení odchovů, resp. potomků, které zplodí. K objektivnějšímu posouzení plemenné hodnoty je zapotřebí vyhodnotit několik vrhů, resp. odchovů s dostatečným množstvím vyhodnocených potomků. Při stanovování plemenné hodnoty je zapotřebí vždy posuzovat vliv obou jedinců v každém vrhu. Důvod je naprosto jasný a nezpochybnitelný; mnoho defektů či chorob je recesivně dědičných. To znamená, že k projevení se těchto defektů či chorob, které nejsou zřejmé z fenotypu, je nezbytné, aby oba partneři v chovném páru byli jejich nositeli!! Bohužel z valné většiny se výskyt různých defektů či chorob přisuzuje pouze vlivu použitého plemeníka. Tento přístup a postoj k výskytu případných defektů či chorob značí velmi malou znalost základů genetiky a chovatelství. Recesivně dědičných je samozřejmě i valná většina znaků a vlastností, ale pro zásadní a radikální selekci je nejdůležítější případný výskyt závažných defektů a dědičných chorob. A zde se opět dostáváme k chovatelskému cíli. Chovatelským cílem by mělo být zlepšování – šlechtění určitého znaku (např. hloubka hrudníku, barva oka, zaúhlení, barva srsti a pod.) nebo vlastnosti (např. vlohy pro tvrdost, psychickou odolnost, odvahu, aportování, stopování a pod.). Čím méně znaků či vlastností budeme chtít vylepšit - vyšlechtit, tím rychlejšího a spolehlivějšího výsledku dosáhneme. Je prokázáno, že rozumně lze šlechtit najednou maximálně tři znaky nebo vlastnosti. K tomu, abychom mohli zvolený znak či znaky nebo vlastnosti mohli úspěšně šlechtit, musíme zvolit pro dané znaky či vlastnosti jedince, který má tyto znaky či vlastnosti naprosto korektní, nejlépe ideální. Je logické, že by v ostatních znacích či vlastnostech neměl být hluboko pod průměrem populace.
Plemenná hodnota je pro hodnocení jedince z hlediska chovu nejdůležitější. Plemennou hodnotou, pokud ji určujeme správně, stanovujeme genotyp. Někdy se zaměňuje plemenná hodnota s hodnotou chovnou, ale to je samozřejmě nesprávně. Čím více přesných informací máme, tím přesněji můžeme stanovit plemennou hodnotu jedince. Určuje se jak pro použité psy, tak samozřejmě i pro použité feny. Řekli jsme si, že pro stanovení plemenné hodnoty je zapotřebí dostatečného množství vrhů a štěňat v nich. U řady plemen je podmínkou účasti na bonitaci předchozí předvedení na chovném svodu (u loveckých plemen se nazývá jarní svod, u jiných svod mladých a pod.). Důvodem existence svodu mladých je zejména v možnosti vyhodnocovat odchovy. Na základě vyhodnocení předvedených jedinců pak lze po určení plemenné hodnoty rodičů provádět včasnou a správnou selekci. Tam, kde chovné svody nejsou prováděny, je velmi těžké (a mnohdy až nemožné) určovat plemennou hodnotu jedince. Znát plemennou hodnotu je zvlášť důležité u používaných chovných psů – plemeníků. Pokud ji však neznáme, nemůžeme racionálně rozhodovat o intenzitě jeho využívání v chovu. Určitě se někdo z vás podiví nad tím, proč je znalost plemenné hodnoty důležitější u psů než u fen, když jsem psal, že za odchovy oba partneři a … Důvod je prostý; fena má obvykle jeden vrh ročně, zatímco pes může mít během roku podstatně víc krytí, u některých plemen i desítky. Znalost plemenné hodnoty je tedy velmi důležitá nejen pro Klub, který by měl být svým způsobem garantem kvalitního chovu, ale také pro zodpovědné chovatele. Ve volném chovu, kdy si chovatel vybírá plemeníka sám, je nedostatek relevantních informací však velkým problémem!! Volbu chovného psa – plemeníka je pak možné provádět pouze podle jeho chovné hodnoty, a to i v případech jeho aktivního působení v chovu. Tato situace je bohužel také v chovu belgických ovčáků, tedy i v CMC. Je však naprosto jasné, že v dnešní době lze jen těžko prosadit opětovné zavedení těchto chovných svodů, i když, jak jsme si ukázali, z chovatelského hlediska jsou naprosto nenahraditelným zdrojem velmi důležitých chovatelských informací.
Plemenná hodnota je stanovena v přímé souvislosti s kvalitou všech jeho potomků; jak špičkových, tak průměrných i potomků podprůměrných a samozřejmě i potomků s případnými defekty či dědičnými chorobami. Kvalitu jeho potomstva srovnáváme s průměrem celé populace. Pokud kvalita jeho potomstva je vyšší než je průměr v populaci, hovoříme o zlepšovateli, v opačném případě o zhoršovateli. Ačkoli jedinec může být z celkového pohledu zlepšovatel, v určitých znacích či vlastnostech může být, a obvykle i je, zhoršovatel. Totéž platí i opačně; jedinec, jehož potomci jsou pod průměrem populace, může být v určitých znacích či vlastnostech zlepšovatel. Při neexistenci chovných svodů posuzujeme plemennou hodnotu jedince jen podle potomků, o kterých máme informace. Protože např. podprůměrní jedinci nebo jedinci s defektem či dědičnou nemocí se vesměs nezúčastňují žádných kynologických akcí (zkoušek, soutěží, výstav nebo bonitací), usuzujeme o plemenné hodnotě jedince jen podle fenotypu potomků, kteří se někde objevili. Je to na první pohled logické, ale určitě to není správné. Pokud se objeví jen jeden jedinec, stanovujeme, resp. odhadujeme plemennou hodnotu jeho otce podle tohoto jedince, bez ohledu na to, že se může jednat jen o tzv. náhodný produkt. Můžeme narazit na jedince různé kvality; může to být zrovna tak šampion jako jedinec podprůměrné kvality. A protože nemáme jiné informace, okamžitě a unáhleně si uděláme obrázek o kvalitě jeho otce. Taková je bohužel praxe!
Plemenná hodnota by měla vyjadřovat objektivní zhodnocení kvality genotypu jedince. Při volbě plemeníka však chovatelé hodnotí chovné psy - plemeníky podle svých kritérií. Kritéria chovatelů na budoucího otce štěňat se mohou značně lišit od jeho skutečné plemenné hodnoty. Vždy záleží na stanoveném chovatelském cíli, který si chovatel vytkl. Pokud chovatel upřednostňuje pouze exterier, jistě dá přednost psovi, který je zlepšovatelem těch znaků, které chce chovatel šlechtit. Samozřejmě to platí i opačně; chovatelé, u kterých jsou cílem jen štěňata s velkou užitkovou hodnotou – vlastnostmi (povaha, resp. povahové vlohy) bez ohledu na exterier, zvolí si psa, který je zlepšovatelem těchto vlastností a exteriér – znaky plemeníka pro něho nemají podstatný význam. U pracovních plemen psů je tato situce daleko vyhrocenější než např. u ostatních plemen. U volného chovu nemá Klub žádné mechanismy a pravomoce k usměrňování těchto extrémních poloh v chovu. A protože je demokracie, každý prosazuje svůj názor, a to až do extrémních krajností. A protože si mnozí z nás pletou demokracii s anarchií, řešíme podobné situace po svém. Většinou se zakládá další klub, kde “je po našem”. Někdy se podaří udržet jednotný klub, ale chov se rozděluje na jakési neformální linie – “exterieráky” a “pracáky”. Jako zářný příklad může posloužit vývoj u německého ovčáka. Podobné situace a stavy jsou zcela určitě ke škodě jednotlivých plemen. Tzv. nůžky mezi “exterieráky” a “pracáky” se stále více rozevírají. U “exterieráků” neustále klesá jejich užitková hodnota a jejich povaha se postupně čím dál tím víc liší od povahy, uvedené ve standardu. Povaha “pracáků” je v souladu se standardem, ale z hlediska vzhledu se zase čím dál tím víc liší od “exterieráků”. Samozřejmě, že jsou i chovatelé, kteří se snaží “chovat jak na exteriér tak na povahu”, ale …
V průběhu existence jednotlivých plemen se chovatelské cíle postupně měnily a vyvíjely. Mnohdy za to mohla nebo může míra popularity plemene, ale také i sociální složení majitelů a chovatelů. Plemena, která jsou pro určitou společenskou vrstvou chápána jen jako součást image, jsou vystavována velkému selekčnímu tlaku. Selekční tlak je obvykle zvýšen buď na zlepšování užitkových vlastností nebo vylepšování exteriéru, mnohdy až do extrému. U některých plemen dochází až k tzv. "týrání chovem". Jsem si jist, že podobná popularita a zájem žádnému plemeni neprospívá. Vždy se najde několik rádoby chovatelů, kteří se vrhnou na “chov”. Pořídí si fenu, resp. několik fen, které se snaží nakrýt téměř při každém hárání a “chovají”. Jak by řekl “klasik”: “Mrskají (chrlí) štěňata jak Baťa cvičky”. Až zjistí, že “už to není co bývávalo”, vrhnou se na jiné plemeno. A škody, které tímto způsobem “chovu” plemeni učiní mohou být dost velké.
Myslím si, že správné stanovení chovatelských cílů je pro chovatele a pro plemeno natolik důležité, že jsem rozhodl věnovat tomuto tématu ještě několik řádků. Abychom “neplácali prázdnou slámu”, uvedeme si konkrétní příklad. Nejlepším příkladem bude vývoj a současný stav plemene dobrman. Poté se vrátím k našemu plemeni, tedy k belgickým ovčákům.
Dobrman byl uznán jako plemeno v roce 1899. Dobrman byl vyšlechtěn jako pes doprovodný a obranný, který měl ochránit svého pána na cestách. Na přiložené fotografii č. 1 se můžete podívat na první představitele dobrmanů z té doby.
Na fotografii č. 2 vidíte špičkového představitele plemene z počátku 20. století. Dobrmani v té době byli malého vzrůstu (63cm) a nebyli typově ujednocení. Hlavní důraz byl kladen zejmena na jejich užitkové vlastnosti. Postupně se začal klást důraz i na šlechtění jeho vzhledu, při zachování jeho užitkových vlastností. Dobrmani byli ještě za první republiky hojně používaní jako psi policejní. Po válce až do začátku 70-tých letech byl u nás počet dobrmanů poměrně malý. Zlom nastal až na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy o dobrmany začal být větší zájem. Chovatelskými cíli se postupně stávali jedinci elegantní s vyváženými proporcemi. Začalo se šlechtit převážně exteriér (znaky) a kvalitní povaha (vlastnosti) přestává být chovatelským cílem. A skutečně se podařilo vyšlechtit dobrmany v krásné elegantní psy vyvážených proporcí – viz obrázek č. 3.
obr. 3
Soustředěním se výhradně na exteriér a nevyužíváním typických vlastností tohoto plemene postupně docházelo k zeslabování vlivu genů, majíce negativní vliv na jeho užitkové vlastnosti - povahu jedince, resp. na jeho povahové vlohy. Tato skutečnost je už patrná ze Standardu, platného od roku 1994. Zde je uvedeno: “Založením je dobrman mírumilovný, přátelský, v rodině velmi přítulný a milujícící děti…" Samozřejmě nikdo nikdy nechtěl a nechce, aby dobrman na potkání někoho rdousil, ale… Typický dobrman v minulosti nikoho bez příčiny nenapadal (nebyl agresivní), ale vždy budil patřičný respekt a byl připraven chránit svého pána a jeho rodinu.. O “mírumilovnosti a přátelskosti”, ale zcela určitě nemohlo být ani řeči.
Postupnou prioritou v chovu - chovatelským cílem bylo vyšlechtění krásných jedinců a vše ostatní (vlastnosti, zdraví a genetická různorodost) bylo upozaďováno. Tomuto cíli se logicky přizpůsobily i metody plemenitby. Mnohdy se chovatelé uchýlili k extenzivnímu používání příbuzenské plemenitby, vč. inbrídingu a také plemenitbě liniové. Těmito metodami sice docházelo k rychlému upevňování žádoucích plemenných znaků, ale… Protože se těchto metod používalo dlouhodobě a ne vždy s rozmyslem, výsledkem nebyl jen žádoucí exteriér, ale také větší výskyt dědičných chorob a defektů v populaci. Některé z těchto dědičných chorob jsou za určitých podmínek i fatální (nemoci srdce).
Snahou o vyšlechtění jedinců s co možná nejlepším exterierem docházelo a dochází k dalšímu negativnímu jevu. Do chovu jsou zařazeni psi, u nichž výstavní ocenění je nejméně “velmi dobrý”. Nejenom, že se v chovu nikdy neuplatní pes oceněný známkou “velmi dobrý”, ale v chovu nemá šanci ani pes, oceněný známkou “výborný”, pokud není nositelem významných výstavních titulů. Psa oceněného známkou “výborný” lze určitě z hlediska exteriéru považovat za nadprůměrného (pro úplnost doporučuji pohled do výstavního řádu, kde je uvedeno za jakých podmínek lze zadat známku “výborný”). V chovu se využívají pouze vítězové výstav (nejméně národní) a šampioni. Pokud se nemýlím, tak tento stav trvá nejméně 15 let! Na první pohled se tento přístup může jevit jako správný, ale skutečně jen na první pohled. Mnohdy “pouze” nadprůměrný pes může být pro chov plemene větším přínosem, než leckterý šampion!! Tímto způsobem chovu se významně zúžila krevní základna v populaci; kde jsou téměř všichni dobrmani více či méně příbuzní. Postupně se vytrácí genetická variabilita, zvyšuje se počet defektů a dědičných chorob, které se v populaci více fixují. Sice se v posledních letech hovoří o nutnosti dbát genetického zdraví a zvýšení genetické variability, ale opravdu zatím jen hovoří.
Argument chovatelů bývá: “Štěňata, jejichž rodiče nejsou ověnčeni tituly, jsou v dnešní době prakticky neprodejná”… Z lidského hlediska lze toto svým způsobem samozřejmě pochopit, ale … Právě zde musí vstoupit do hry příslušný klub, který neustálou fundovanou osvětou a selekčním tlakem pomůže podobnou situaci řešit. Je však logické, že tam, kde je volný chov (a ten je nyní zřejmě ve všech klubech), se podobné ušlechtilé záměry mohou jen těžko prosadit. U volného chovu, kde si chovatel sám určuje chovatelský cíl a podle toho vybírá vhodného plemeníka, veškerá zodpovědnost za chov spočívá na každém chovateli!! Z hlediska populace plemene, může tento stav přinášet, a také přináší, těžko řešitelné problémy. Stav plemene je tedy odrazem kvality chovatelů, jejich odborných a morálních kvalit. Záleží tak na každém chovateli, do jakého stavu se jednotlivá plemena postupně dostanou.
A jaká je situace u belgických ovčáků? Mám za to, že v některých ohledech podstatně lepší než u jiných plemen. Plemeno, resp. varieta malinois, byla poprvé představena široké kynologické veřejnosti na Mistrovství Evropy v Hradci Králové v roce 1986. Většina přítomných byla fascinovaná předváděnými výkony a schopnostmi malinoisů. Od té doby lze datovat veliký rozvoj plemene, resp. malinoisů. Při vší úctě k jednotlivým varietám BO, ale přece jenom jejich představitelé nejsou typickou ukázkou elegantního a líbivého plemene. V mnoha ohledech je to dobře; plemeno bylo dosud uchráněno velkým modním vlivům, i když... Všichni víme, že u plemene BO existují čtyři variety. Pohledem do standardu jednotlivých variet zjistíme, že plemené znaky všech variet jsou prakticky shodné; rozdíl je pouze v srsti a její barvě. Shodná má být i povaha – tak uvádí standard. A je tomu skutečně tak?? Myslím si, že se všichni shodneme v tom, že tomu tak zdaleka není. Povaha jednotlivých variet se významně liší. Především se odlišuje povaha malinoisů od zbývajících tří variet. O této skutečnosti mj. svědčí i zastoupení jednotlivých variet na zkouškách a soutěžích a jejich případné výkony a dosažené výsledky. Pokud se podíváme na vrcholové soutěže ve sportovní kynologii, kde je nutností všestrannost, pak je výsledek tohoto srovnání víc než jasný. Jednoznačně vedou malinoisové a čas od času se někde objeví jako exotický účastník tervueren.
Položme si otázku, proč ostatní variety nedrží s malinoisy krok v povahových vlastnostech? Možná za to může prvotní obliba méně osrstěného psa a nebo se v minulosti chovatelé u třech zbývajících variet ve zvýšené míře soustředili na šlechtění exteriéru, kdy povaha byla silně upozaděna? Možná. Jak jsme si již uvedli, skutečností je, že nevyužíváním povahových vloh v delším časovém horizontu (po několik generací) došlo k zeslabení účinků genů, které jsou nositeli žádoucích povahových vloh. Myslím si, že i u malinoisů je částečně podobná situace jako u německých ovčaků, o které jsme si řekli výše. Chovatelé chovají malinoise ve dvou neformálních liniích – “exterieráky” a “pracáky”. Samozřejmě, že se někteří chovatelé snaží chovat jedince, kteří by splňovali požadavky standardu, kladené na exteriér i na povahu. Malinoisové získávají v posledních cca patnácti letech i u nás velkou oblibu, a to především díky své povaze. Svůj podíl na zvyšující se oblibě má také stavba těla. Od německého ovčáka se liší především konstitucí; německý ovčák je pevného konstitučního typu, zatím co malinois je typu suchého. Tyto konstituční typy charakterizují nejen jeho stavbu těla, ale také jejich typ vyšší nervové činnosti a pod. Obliba malinoisů se zvyšuje nejenom v kynologických sportech (prakticky ve všech), ale malinoisové získávají významnou převahu i tam, kde dříve byli prakticky jen němečtí ovčáci - bezpečnostní složky a policie. Jak jsem již uvedl, u malinoisů se chov také prakticky rozštěpil do dvou linií, “exteriéraci” a “pracáci”. Pro některé chovatele je jediným chovatelským cílem šlechtění exteriéru a pro druhé zlepšování a fixace žádoucích povahových vlastností a exteriéru nepřikládají příliš velký význam. Teď nepíši o stavu pouze v Čechách, ale o převládajícím trendu všude ve světě. Trochu sleduji malinoise i po stránce exteriéru. Musím konstatovat, že na sportovních akcích světového významu jsem viděl značné rozdíly v exteriéru; někteří vypadali, že s malinoisem toho nemají až tak mnoho společného. Teď se možná zaradovala skupina chovatelů, prosazující aby se malinoisové chovali především s ohledem na exteriér. Myslím si, že bychom se opět měli podívat do standardu. V úvodu každého standardu je uvedeno, k čemu se to které plemeno používá. Ve standardu malinoise je uvedeno:
"Použití: původně pes ovčácký, dnes pes pracovní (hlídač, obranář, stopař), všestranný, stejně jako rodinný pes."
(U border kolie je to – “Použití: Ovčácký pes.
Povaha: Vytrvalý ovčácký pes k tvrdé práci u stáda, výborně ovladatelný. Živý, pozorný, poslušný a inteligentní. Nesmí být ani nervózní ani agresivní.”)
Na toto konstatování bychom neměli zapomínat při stanovování priorit a směrů v chovu malinoisů. (nebo borderek)
Opět jsem se příliš ponořil do chovatelské problematiky a nechal se unést tématem. Nyní se už skutečně dostanu k oné formulaci “nadprůměrného jedince”. Myslím si, že většině těch, kteří pozorně četli celý článek je to již dostatečně jasné. Pro ty, kterým to úplně jasné není se pokusím uvedený termín nějak jednoduše zformulovat:
Nadprůměrný jedinec je ten, jehož plemenná hodnota je vyšší než průměr v populaci. Nadprůměrným jedincem může být i pes nebo fena, kteří vykazují korektní znaky či vlastnosti, které jsme si vytkli v chovatelském cíli a v ostatních znacích či vlastnostech příliš nezaostávají za průměrem populace. Nadprůměrnost se posuzuje podle tzv. váženého průměru. Protože tato formulace, resp. tento výraz z matematické statistiky je velmi důležitý pro pochopení, uvedu jeho vysvětlení.
Vážený průměr je aritmetický průměr, který poskytuje charakteristiku statiského souboru v případě, že hodnoty v tomto souboru mají rozdílnou důležitost, tzv. rozdílnou váhu. Protože ani tato definice nemusí být pro všechny čtenáře srozumitelná, vysvětlím toto znovu a “polopaticky”. Zvolíme si určitý chovatelský cíl. Protože fenu máme takovou jakou máme, hledáme tedy jen druhého jedince do páru – chovného psa (záměrně nepíši plemeníka, protože můžeme volit psa, který ještě nekryl a nebo u kterého nevíme nic o jeho potomcích). Znaky nebo vlastnosti, které chceme šlechtit budou mít pro nás zcela určitě větší důležitost – váhu než ostatní znaky či vlastnosti. Podle důležitosti - váhy, kterou přikládáme i ostatním znakům či vlastnostem, které záměrně nešlechtíme, vypočteme již zmiňovaný vážený průměr. Srovnáním (stejnou metodikou) s průměrem v populaci zjistíme, zda jsme zvolili jedince nadprůměrného či nikoli. Je to vždy otázka důležitosti a priority chovatelského cíle. Při stanovení tohoto váženého průměru by měl být jistě zahrnut i zdravotní stav, genetické zdraví. U plemen, kde se vyskytují defekty nebo závažné dědičné nemoci ve výrazně větší míře než u jiných plemen, může být jedinec zdravý nebo jedinec “krevně nepříbuzný” už natolik vzácný, že i když ve znacích nebo vlastnostech nebude nad průměrem populace, tak vzhledem ke své uvedené ojedinělosti bude mít z hlediska chovu velký význam. Jeho ojedinělost bude mít takovou důležitost - váhu, že bude pokládán přinejmenším za jedince nadprůměrného.
Chovatelé v řadě zemí, vč. země původu, stojí v poslední době také před rozhodnutím, jak dál v chovu BO. Myslím si, že by bylo dobré se nad výše uvedenými řádky více zamyslet, snažit se pochopit některá fakta a teprve následně formulovat svoje názory na možný směr chovu u nás, v našem Klubu.
Na závěr bych se chtěl ještě zmínit o jedné věci. V poslední době se majitelé malinoisů (a nejen malinoisů) v pohledu jiných dělí na “chovatele a “výcvikáře”, přičemž toto zatřídění má mnohdy více či méně pejorativní podtón. Hlavně v očích mnohých chovatelů je “výcvikář” něco podřadného. Myslím si, že bychom neměli zapomínat, že jsou zapotřebí jak chovatelé, tak výcvikáři. Nezapomínejme, že co chovatelé odchovají, s tím výcvikáři cvičí. Pokud výcvikáři nebudou používat malinoisy k výcviku nebo jiným způsobem nebudou využívat jejich povahové vlohy typické pro toto plemeno, dojde časem k zeslabení vlivu genů, které jsou nositelem těchto povahových vloh. Mohla by nastat situace, kdy malinois bude jen ustrašený uzlíček nervů. Proto zanechme vzájemnou nevražitost a hledejme nejlepší řešení, které pomůže plemeni k dalšímu úspěšnému rozvoji. Nehledejme vzájemné odlišnosti, ale soustřeďme se na téma, které nás spojuje, a to je “maliňák”, který odpovídá standardu ve všech směrech.
Ladislav Mach
….Nyný má klub CMC krom popisné přehlídky ještě povahový test.
